Thursday, November 18, 2010

Dva a půl chlapa

Neděle 13.listopadu-JE to tady! po 3 měsících "strádání" jsem se dočkala! Doletěl milovaný bratr:-). Malé zpoždění na letišti, deštivá cesta na barák a společná večeře, při niž byl "hozen do vody"-seznámem s celým osazenstven a nucen, když ne španělsky, tak alespoň něco žvachtat anglicky!
Padáme oba únavou, já se moc nevyspím, jelikož se děcka dívají na Haryho Pottera, jako přípravu na filmovou premiéru posledního dílu a mají u toho roztodivné komentáře.. Vstávám před 5.ráno.
Odporný budík zazvoní, vstávám, respektive se oživuju, rychle snídaně, Toni (náš průvodce) zvoní s 10minutovým předstihem, což u Peruánců NEBÝVÁ vůbec zvykem, rychle, rychle.. Auto, hodit tam naše věci a směr divočina!! 2 a půl chlapa=Toni, bratr a já (KDO je asi ta půlka?:-). Opět míříme do Nauty, odtud se naloďujeme na bárku (se stejným  majitelem, se kterým jsme jeli už na předchozí výlet) a předlouhá cesta-přes 6 hodin. Zpočátku je to fajn, čím jsme dále od civilizace, tím je okolni krajina více zelená, divočí, stává se nedobytnější a víc tajemnou. Sluníčko svítí, jediný rušivý element, který to vše nabourává, je hluk našeho motoru. Jako kdyby řezal do živého, absolutně se nehodící na toto důstojné a panenské místo! Bohužel, jiná alternativa dopravy není. a tak si UŽÍVÁM momenty, kdy zastavujeme, abychom doplnili benzín a kolem nás se rozhostí TICHO s velkým T! Občas nám něco sdělí Toni, nemám komunikativní náladu a JSEM si jistá, že kdybych projevila větší zájem, byl by schopne žvanit a žvanit, takto jen lehce doplňuje. Počasí se asi po 4 hodinách kazí, začína pršet a docela podstatně ochlazovat. Přioblékám se, brácha, nachlazen, je navlečen jak na Sev. pól, ale chápu ho. Ještě neměl moc možnost se aklimatizovat!
Do Yariny (komunita v Rezerva Nacional Pacaya) dorážíme kolem 6., tedy těsně před setměním. a tak nám zbývá jen čas si ji letmo prohlédnout a jdeme se najíst. Naše "ubytování" stojí na kůlech a domácí je mamka Toniho, který tady žije-s odůvodněním, že bez WC a elektřiny je tu fajn, člověk je nezkažen výdobytky civilizace a tak může plně nasávat atmosféru okolní přírody. Prales za domem... Slepice pod domem... A uřvaný kohout, který mě budil celou noc každých 20minut! Nevím, asi měl špatně nastavené vnitřní hodiny!:-)
Po jídle nasedáme na loď a vyrážíme pozorovat krokodýly podél řeky. Podaří se nám zahlédnout pouze jednoho, kterého poté doveze Toni ukázat, je malinkatý-zcela upřímně musím napsat, že už většího máme doma (=v peru) na zahradě v "bazénku", kterého koupil Valerio jako svého mazlíčka. Asi za 50Kč! No, cestu zpět chceme absolvovat v kanoi, leč se natolik rozprší, že musíme přesednout na motor.loďku! a hurá na kutě! Brácha chce vyzkoušet spánek v houpací síti, ja se spokojím s tenoučkou matračkou na zemi. Oba kryti moskytiérou, jelikož komáři jsou tu peklo!!!! A jak jsem již psala-sice NENÍ hluk aut, lidí, dopravy, ale zato kohouta, štěkajícího psa, chodícího cosi kolem mně (nechci raděj vědět, CO to bylo), takže v konečném důsledku spánek tak 3-4hodiny! Ale zase, šla jsem spát už v 9!!
Další den vstáváme brzo, po snídani, při které řidič naší bárky dává do jednoho maléh hrníčku s kafem asi 5-6 (!!!) VRCHOVATÝCH lžiček cukru (a pak nemají mít Peruánci jako 3.nejčastější přícinu úmrtí na komplikace spojené s cukrovkou!) se vydáváme do pralesa. Gumáky na nohách, trička ke krku s dlouhým rukávem. Komáři, i přes aplikaci super repelentu (dle slov mého bratra) se stávají nepřáteli číslo jedna!
S ohledem na to, že celou předchozí noc propršelo, tak potkáváme "jen" Ara Ararua nebo jak se to píše, další milión mně neznámých ptáku, největšího mravence na světě a pár motýlů. Jsem mírně zklamaná, čekala jsem víc, ale bratr je zato nadšen, jako malý kluk:-).
Návrat, čekání, Toni je prezidentem zdejší komunitní organizace, která se o vše stará a mají sněm. Mezitím za budoucích 30minut (ve skutečnosti přičtěte ještě dalších 60:-) se stává mé pozadí a stehna jednou velkou červenou skvrnou plnou kousanců, tak intenzivní, že se v ní ztrácí i moje, v Peru značně zhoršená, celulitida:-D. Ďábelsky to svědí a brácha na tom není o moc líp. jjj, repelenty, hahaha....
Odměnou se stává výlet na kánoi-lov piraní, zde přítomných:-). No, po pravdě se necítím moc jistá. Sedím vprostřed, přede mnou Toni, za mnou "lehký" bratr a loďka se zdá býti dosti nestabilní, takže sedím jak přilepená. Toni je skeptický s tím, že hladina řeky už je dosti vysoko, že se asi naše snaha nesetká s úspěchem, ale nakonec chytí 15 rybiček, z toho 13 piraní (jsou do 10cm, existuje víc druhů, tyhle jsou menší). Což můj pocit zkamenění posiluje ještě více, brácha spíš ryby krmí, než že by je chytal:). ale nakonec i on, si něco odváží.. a opět poprchá.. Provází nás věčný déš´t....
Přesun do komunity 20 de enero (=20.ledna, dle dne založení). Dojíždíme za tmy. Stihneme se navečeřet za svitu baterky a jsme ubytováni. Zprvnu jsem nadšena-normální postel, ovšem po cca půl hodině se slzou v oku vzpomínám na uplynulou noc, kde jsem neměla žadné "kamarády", kteří by me žrali. O bráchovi nemluvě. ten používá slovník, který se nedá ani vypípat. Atmosféru romantiky pralesa dokresluje ještě hudba ze zdejšího baru (ano, tato komunita je zantelně více ovlivnněna moderní dobou) v rytmu tuc tuc tuc, až do 3.hodin ranních. K tomu až ráno jsem zjistila, že má moskytiéra ani nemohla plnit svou funkci, jelikož jsem si ji špatně nainstalovala (a ja se ptala, jak je možné, že mě bodají další a další komáři). A pak 3 hodiny čekání do rozbřesku. Rozednívá a stmívá se tu NEUVĚŘITELNĚ rychle! během pár minut! Spánek? CO TO JE!?!?!?
Teď už jen cesta zpět, 4 úžasné hodiny v loďce, ze které jsme udělali dalkový autobus-vezeme 2 další slečny, prázdné bedny s lahvema od pití...... Vychutnávám si to. Pozoruji půdní erozi, která strhává do řeky mohutné stromy, jejichž kořeny ovšem nedosahují hlouběji než 50-60 cm, sesuvy... zkalná voda s pěnou na porvchu, která by v Evropě dozajista byla považována za znečištění! Krásné, co všechno příroda byla schopna vytvořit, absolutní symbióza lidí, žijících u řeky  s ŘEKOU, s vědomím, že její rytmy nejsou schopni ovlivnit, tak se stěhují 2krát do roka, aby ustoupili ze svých pozic a dali prostor vodě. Vidíme, jak v období deštů hladina stoupá o dobrych 5-6metrů a NIKDO se nad tím nepozastavuje, bere to jako přirozený koloběh! Jsem si jistá, že i z tohohle, alespoň trošku, bychom se v Evropě měli poučit a nesnažit se stavět pořád betonová koryta, spoutávat řeky, ony si stejně cestu najdou (vidíme sami).
Brácha do Iquitosu dojížd jako malý Indiana Jones, já s čerstvou hlavou a otevřenýma očima zase kousek víc dokořán!!

No comments:

Post a Comment