Osiřela jsem, momentálně, nepočítám-li domáci a Mary Lo, která mé noci oblažuje tím, jak řezavě a opravdu NAHLAS chrápe ve vedlejším pokoji, jsem v baráku sama. Divný pocit, místo, které se poslední 2 měsice doslova hemžilo lidmi a životem, je najednou úžasně klidné, ba co víc, opuštěné…. Tento pocit jsem nezažila už dlouho…. Tajně doufám, že vydrži-jsem sice člověk, který má společnost rád, leč to, co tu proběhlo v uplynulých týdnech se s mým předešlým společenským(=českým) životem srovnat nedá. KAŽDÝ večer někdo-zazvonil/napsal SMS či vzkaz na Facebooku typu „co budeme dělat dneska večer?“. A člověk jednoduše nemůže řict, běž si domů a tam si dělej, co uznáš za vhodné, to se tady jaksi nenosí-musíš se usmát a říct: „dojdi, společně povečeříme“ nebo „mohli bychom se podívat na film“… Únavné, strašně…
Je zajímavé sledovat, jak snadno do tohoto vzorce chování člověk „spadne“. Evropany nevyjímaje. Ti v tom uvíznou snad nejvíc. Všichni se chtějí družit, užívat společnosti ostatních, potřeby vlastního prostoru a času pro sebe se odsouvají na vedlejší kolej. Každý je tady usměvavý, bezstarostný, pohodový, přátelský-ráda bych udělala výzkum, zda po návratu do všední reality tyhle pocity přetrvávají či vyprchají s prvním krokem na rodnou hroudu, jednoduše se vytratí tak nepozorovaně, jako přišly… Vlastně budu mít sama možnost to vyzkoušet, takový pokusný králík ve svém těle:-).
Lidi, které tady potkávám svým životem bezstarostně proplouvají-otázka, která se mi pokaždé, když mám to štěstí se seznámit s někým neznámým, novým, vybředne z bažiny mozkových závitů-čím se živíš ve své denní realitě (jelikož Iquitos prostě není plnohodnotným světem-většinou jen krátkou epizodkou ve filmu života) či kam (rozuměj do jaké práce, k čemu) se vrátíš po něm, se nesetkává s velkým ohlasem. Spousta zdejších lidiček proste nad tím sobě vymezeným časem na zemském povrchu moc nepřemýšlí a bere život tak, jak přichází… a myslím, že to tihle lidé mají ve všem lehčí. Já mívám docela často v ČR pocit, že je potřeba každého rádně zaškatulkovat a v momentě, kdy jeden přesahuje okraj pomyslné krabičky, je takřka oheň na střeše.
Třeba Nataly se svým přítelem (jehož jméno mi v záplavě těch nových a dalších, vyklouzlo). 2 mladí, do 30let, totálně svobodomyslní, kteří v uplynulých měsících pracovali na dokumentu pro zdejší indiánské kmeny, jehož cílem by mělo být poukázání na nezpochybnitelný vliv těžby ropy na zdejší původní populaci. V červnu se“ přihodilo“, že na přítoku velemocné Amazonky ztroskotala loď plná 200 barelů ropy a v srpnu se začalo „vyšetřovat“, na jehož konci bylo shrnutí, že dle studie placené vládou, jsou v řece momentálně už „jen“ mírně zvýšené hodnoty olova a síry! O tom, jak moc je dotyčný dokument „věrohodný“ nikdo nepochybuje… Zameteno pod koberec. To, že to postihlo několik desítek místních komunit, jež jsou odkázáni pouze na to, co jim poskytne řeka, nikoho nezajímá. Řešení v podobě dovážky pitné vody (v nedostatečném množství) a konzerv s tuňákem, o nichž si většina negramotných a totálně nevzdělaných lidí myslí, že obsahuje lidské (!!) maso, a proto jej odmítají jíst, se zdá býti uspokojivé…. Pro určitý okruh lidí… Člověkovi se může zdát, že je tohle totální ptákovina, ale když si uvědomíte, že Amazonka je největší řekou na světě, obklopená největším pralesem s úžasnou biodiverzitou, včetně té lidské, tak i tahle kapka v moři se počítá…
Strašně dobře se káže pít vodu, ale lépe se pije víno, aneb když vyspělá (západní) společnost hřímá, jak bychom zdejší křehkou faunu a flóru měli chránit, seč nám síly stačí, tak bychom měli brát také v potaz to, že zdejší lidé potřebují i z něčeho žít-třeba z toho, že pokácí jeden vzácný strom, jehož dřevo stejně skončí ve výrobnách nábytku určených pro západní trh. Sami Peruánci říkají: „Zaplať mi(ale opravdu odpovídající částkou), abych měl z čeho žít a já strom nechám růst!“ Samozřejmě, že problém je i v tom, že místní prostě (ne všichni samozřejmě) nemyslí dopředu-žijí jen tím, co je teď a tady. A nějaké uvažování co bude třeba za 100 let nikoho příliš nezajímá! Prostě to chce změnu na obou stranách, ovšem nabízí se otázka, jestli vůle po změně (uvažování) je opravdu tak silná, aby se mohla uskutečnit!
No comments:
Post a Comment