Když ho miluješ, není co řešit! :-)

Prostě ho musíte milovat nebo nenávidět!! Je mi jasné, že tahle věta zní jako z nějáké hodně laciné reklamy, ale zcela přesně vystihuje to, nad čím se mi zadařilo posledních několik, "osamělých", dní přemýšlet!
Pamatuju si zcela jasně, jak jsem se zhrozila při prvním průjezdu touhle, bez nadsázky, chaotickou a neuspořádanou změtí domů (někdy chatrčí), labyrintem chudoby a špíny. A hle, chtělo by se mi zvolat, netrvalo to ani 2 měsíce a já zjistila, že tohle místo MÁ svoje nezapomenutelné (a nakažlivé) kouzlo! Zprvu jsem nechápala, proč Evropani, které tady potkávám, všichni hrdě říkají, že se budou chtít znovu vrátit. "Znovu", říkala jsem si, do tohohle.... no, jak to popsat-animálního prostředí, řečeno značně kulantně:-). Chápu!! A sama poznávám, že i já, jednoho bezstarostného dne, se budu chtít, vlastně CHCI, vrátit!
Je to jasné jak facka, proč (skoro) všichni neodolali-teplo (no, VEDRO, které mě ničí-chápu, že vás moc neuklidní, že ja se teď peču v 35 stupních:), dovolenková nálada. i když člověk pracuje, vesměs jako dobrovolník, je, řekněme, práce vesměs zcela naplňující, s flexibilní pracovní dobou a nepředřete se. Ono v těch vedrech to asi ani jinak nejde.
Dneska jsem měla zajímavou rozmluvu se svým spolužákem-pominu-li fakt, že většina místních jaksi není srozuměna s faktem, že ČSR už neexistuje víc než 20 let (ale alespoň, většina, ví, kde ležíme!). Opětovně jsem mu objasnila aktuální polit.situaci, že už nikdy víc Československo (ano, při další příležitosti opět použil název ČSR:-), ptal se na korupci-té je v Peru požehnaně, všude, na každém kroku... A byl velmi překvapen, když jsem mu řekla, že i my ji máme!! Ovšem to jsem si s odpovědí pěkně naběhla, jelikož následovala záludná otazka "A když ji máte taky, tak jak to, že Peru je oproti vám tak hrozně chudé, kde je chyba?". Upřímně, nedovedla jsem odpověďet-za a-jazykova bariéra přetrvává, i když pokrok je zantelný a za b-ja přesně nevím. Jasně, historické aspekty, poloha, mentalita.... ale PROČ vlastně? Všichni lidi se chtějí mít dobře a nepochybuju o tom, že v rámci svých možností se snaží i PEruánci makat, aby se měli líp! A jistá zášť vůči bývalým kolonizátorům je tu cítit taky... Jen brali, nepomáhali... a dnes to není o moc lepší. Slovy Irene, Španělky, s kterou tu vegetím, španělské svědomí nefunguje, zaspalo, je zabito.... Nebo už prostě vyhaslo-s podivem je potom sledovat, jak ona by chtěla právě tohle změnit-ona cítí to, že v minulosti její předci nekonali zrovna nejlépe. Aspoň malé světýlko na konci tunelu, taková světluška :-)
Ovšem o pár momentů (dlouhých), kdy jsme asi hodinu čekali, než dojde vyučující na praktika a pak, mezi pacientama opět čekali, než doktor probere jednotlivé případy se svými kolegy, jsem naznačila, že tohle by MOHL být zrovna jeden z důvodu, proč Peru je či právě není tam, kde by mohlo být! :-) chápavě pokýval hlavou...
Všeobecně ve "svých" studijních skupinách se setkávám s docela exoty! Pominu-li fakt, že jsem většinou jediná holka (což už jsem zmiňovala kdysi dáávno) tak mi připadá, že zdejší medici jsou na tom, co se týká znalostí, v porovnání s českými, jaksi lépe. Teda nechci generalizovat. a mám jen malé srovnání. Přistupují ke studiu vesměs zodpovědněji, to je ale asi taky dáno strukturou studia-průběžně se píší testy, které tvoří závěrečnou známku. Chce se aktviní účast na praktikách-kde to ani jinak nejde, když je vás cca 5-7 ve skupince. a ještě když jste jediná gringa (teda chce se aktivita od všech). Takže občas je to úsměvné-zvláště pro mě, jelikož já nejsem zvyklá na tolik "péče" od vyučujícího. Též se apeluje na kontakt s pacientem-schopnost polopaticky mu vysvětlit jeho diagnózu apod. Řekla bych taková familiární atmosféra-na můj vkus někdy až moc-to třeba když pan dr.z anesteziologie začne vyprávět své humorné případy ze začátku kariéry a říka vám, jak předávkoval jednu pacientu celk.anestezií, že 4dny prospala nebo, jak užíval za mladí (během studia) kokain (tohle není propagace:-).
Kapitolou samo o sobě jsou holky na medině. Díky faktu, že je jich jak šafránu, tak se velmi snaží. VELMI. Znatelná motivace, je to vidět. Dřou víc, než místní chlapci. Počátek jejich emancipace, řekla bych, ale smát se sexistickým vtípkům-tam ještě nepronikla:-).
A škola se plati! za semestr na medině cca 30EUR. Platíte za papíry, na kterých později píšete testy, za léky, které použijete v prakticích z farmakologie. Ale jinak je prý zdejši systém vzdělávání slabší (ano, sama jsem poznala)-hlavně (ale nejen) na nižších úrovních. Včera mi Beni, Němec, kterého Iquitos také učaroval, říkal, že učí děti od 8-12 let. Některé na 4.úrovni-řekla bych něco jako u nás 4.třída a on je učí se podepsat. To, jak je možné, aby se dítě, které neumí psát dostalo tak vysoko, mu nikdo neobjasní! Je to tu škola a "škola"....
I tohle je jihoamerická realita, kterou ovšem STOJÍ za to poznávat!

co tě v noci napadá...

Osiřela jsem, momentálně, nepočítám-li domáci a Mary Lo, která mé noci oblažuje tím, jak řezavě a opravdu NAHLAS chrápe ve vedlejším pokoji,  jsem v baráku sama. Divný pocit, místo, které se poslední 2 měsice doslova hemžilo lidmi a životem, je najednou úžasně klidné, ba co víc, opuštěné…. Tento pocit jsem nezažila už dlouho…. Tajně doufám, že vydrži-jsem sice člověk, který má společnost rád, leč to, co tu proběhlo v uplynulých týdnech se s mým předešlým společenským(=českým) životem srovnat nedá. KAŽDÝ večer někdo-zazvonil/napsal SMS či vzkaz na Facebooku typu „co budeme dělat dneska večer?“. A člověk jednoduše nemůže řict, běž si domů a tam si dělej, co uznáš za vhodné, to se tady jaksi nenosí-musíš se usmát a říct: „dojdi, společně povečeříme“ nebo „mohli bychom se podívat na film“… Únavné, strašně…

Je zajímavé sledovat, jak snadno do tohoto vzorce chování člověk „spadne“. Evropany nevyjímaje. Ti v tom uvíznou snad nejvíc. Všichni se chtějí družit, užívat společnosti ostatních, potřeby vlastního prostoru a času pro sebe se odsouvají na vedlejší kolej. Každý je tady usměvavý, bezstarostný, pohodový, přátelský-ráda bych udělala výzkum, zda po návratu do všední reality tyhle pocity přetrvávají či vyprchají s prvním krokem na rodnou hroudu, jednoduše se vytratí tak nepozorovaně, jako přišly… Vlastně budu mít sama možnost to vyzkoušet, takový pokusný králík ve svém těle:-).

Lidi, které tady potkávám svým životem bezstarostně proplouvají-otázka, která se mi pokaždé, když mám to štěstí se seznámit s někým neznámým, novým,  vybředne z bažiny mozkových závitů-čím se živíš ve své denní realitě (jelikož Iquitos prostě není plnohodnotným světem-většinou jen krátkou epizodkou ve filmu života) či kam (rozuměj do jaké práce, k čemu) se vrátíš po něm, se nesetkává s velkým ohlasem. Spousta zdejších lidiček proste nad tím sobě vymezeným časem na zemském povrchu moc nepřemýšlí a bere život tak, jak přichází… a myslím, že to tihle lidé mají ve všem lehčí. Já mívám docela často v ČR pocit, že je potřeba každého rádně zaškatulkovat a v momentě, kdy jeden přesahuje okraj pomyslné krabičky, je takřka oheň na střeše.

Třeba Nataly se svým přítelem (jehož jméno mi v záplavě těch nových a dalších, vyklouzlo). 2 mladí, do 30let, totálně svobodomyslní, kteří v uplynulých měsících pracovali na dokumentu pro zdejší indiánské kmeny, jehož cílem by mělo být poukázání na nezpochybnitelný vliv těžby ropy na zdejší původní populaci.  V červnu se“ přihodilo“, že na přítoku velemocné Amazonky ztroskotala loď plná 200 barelů ropy a v srpnu se začalo „vyšetřovat“, na jehož konci bylo shrnutí, že dle studie placené vládou, jsou v řece momentálně už „jen“ mírně zvýšené hodnoty olova a síry! O tom, jak moc je dotyčný dokument „věrohodný“ nikdo nepochybuje… Zameteno pod koberec. To, že to postihlo několik desítek místních komunit, jež jsou odkázáni pouze na to, co jim poskytne řeka, nikoho nezajímá. Řešení v podobě dovážky pitné vody (v nedostatečném množství) a konzerv s tuňákem, o nichž si většina negramotných a totálně nevzdělaných lidí myslí, že obsahuje lidské (!!) maso, a proto jej odmítají jíst, se zdá býti uspokojivé…. Pro určitý okruh lidí… Člověkovi se může zdát, že je tohle totální ptákovina, ale když si uvědomíte, že Amazonka je největší řekou na světě, obklopená největším pralesem s úžasnou biodiverzitou, včetně té lidské, tak i tahle kapka v moři se počítá…

Strašně dobře se káže pít vodu, ale lépe se pije víno, aneb když vyspělá (západní) společnost hřímá, jak bychom zdejší křehkou faunu a  flóru měli chránit, seč nám síly stačí, tak bychom měli brát také v potaz to, že zdejší lidé potřebují i z něčeho žít-třeba z toho, že pokácí jeden vzácný strom, jehož dřevo stejně skončí ve výrobnách nábytku určených pro západní trh. Sami Peruánci říkají: „Zaplať mi(ale opravdu odpovídající částkou), abych měl z čeho žít a já strom nechám růst!“ Samozřejmě, že problém je i v tom, že místní prostě (ne všichni samozřejmě) nemyslí dopředu-žijí jen tím, co je teď a tady. A nějaké uvažování co bude třeba za 100 let nikoho příliš nezajímá! Prostě to chce změnu na obou stranách, ovšem nabízí se otázka, jestli vůle po změně (uvažování) je opravdu tak silná, aby se mohla uskutečnit!

stripky

Takova tabula rasa, rozhodla jsem se pro zmenu blogu, jelikoz na tom predeslem mi moje radky neustale padaly, anulovaly se a byly celkove problemy. Potazmo, nemohu pominout vase pripominky toho, ze se nejste schopni na stranky dostat. Pevne doufam, ze tahle zmena uspokoji vsechny strany!
Louceni s Buenos Aires bylo vic nez bolestne, ale uz jsem vedela do ceho se vracim, takze jsem realitu prijala s klidem. Byla jsem nervozni hlavne ohledne me cesty-chytit ten spravny autobus jedouci smer letiste byl v silenem desti nadlidsky vykon-nejdrive clovek musel najit zastavku, ze ktere dotycny autobus odjizdel a potom asi tak 3krat zkouset, vybihat na dest zpod strisky a ptat se pana ridice, jestli tam opravdu smeruje. Zlate ceske MHD, zapocitany i informace o nadchazejici zastavce ci vyvesene jizdni rady! Cesta trvala 2hodiny, stridave jsem sedela, poustela tehotne a koukala z okna.... Letiste, super, odbaveni a cekani na muj let. Zadne zpozdeni, vse na cas.... let ok, snazila jsem se ho prospat, jelikoz me cekalo 6hodinove bivakovani na letisti v Lime, behem kterych jsem odmitala spat. Strach ze zaspani a z toho, ze se probudim chudsi o nektere me zavazadlo me nenechal zamhourit oka. I kdyz unava byla obrovska-nakonec jsem cas stravila nad kavou/dzusem/dzusem a Gomorrou-knihou od italskeho novinare Sagnianiho (ted to mozna komolim) pisiciho o gomorre v Neapoli v Italii (urcity druh mafie).
Let Lima-Iquitos jsem prospala, totaaalne mrtevka, vystup, obvykly facanec v podobe horkeho vzduchu, motokara a domooooov.:-). Moc se nedalo spat, otresne vedro, posledni dny nas zuzoval (opet) nedostatek vody=nebyla sprcha (ja byla nastesti v BA) a tropicke teploty kolem 40stupnu. tohle bych neprala nikomu! Vecer jsem sla spat relativne brzy, dalsi den na 8 skola.
Zajimave, opravdu mi uplne nedochazi, jak Peru muze se svym pristupem k nekterym vecem, takhle obstojne fungovat. 7:00 me probouzi zvuk telefonu, vstavam, oblekam se, prsi... Boze, bourka jak neco a ja mam v tomhle pocasi je do skoly. Radej volam delegatovi, jestli skola opravdu je. Probuzen, je to znat z jeho hlasu-ne, skolu nemas. Jo, to jsem presne chtela slyset, oddechnu si a zacnu psat SMS spoluzakovi, ze nejsou praktika. OVsem ten mi vzapeti odpovida, ze rozhodne jsou a od koho, ze mam dotycnou informaci. Tak ted opravdu nevim, komu verit. Delegat se totiz projevil jako dosti nespolehlivy=>jedu do nemocnice.
Prsi, boze, jak skvele by bylo v posteli!!! No, alespon poznam treti fakultni nemocnici v Iq.-na vsem se musi hledaqt pozitiva. Potkavam dalsiho, z desitek, mych spoluzaku. "hola Dasha"-samozrejme, ze nevim, jak se ON jmenuje!! Zavede me na pohotovost, cekame. Dozvidam se, ze je z jine studijni skupiny, ktera ma mit praktika se stejnym doktorem, jako ja. "super", pomyslim si, takze zbytecna cesta. Postupne dojizdi vsichni mi spoluzaci, volame behem cekani, asi 5krat doktorovi, ktereho mame mit, ktery nam nakonec sdeli, ze hodina neni (to bychom asi nepoznali). A ja se ptam: "Boze, PROC ja?!" tento system se mi zda ponekud nestastny...
Domu, odpocinek v 11 praktika z radiologie. Ty me dost bavi, delame hlavne (zatim) RTG snimky, jsme mala (jako vsechny tady) skupinka, vyucujici se pta, vysvetluje, super. PAk chvatam domu, kouknout na dertmatologii, kterou mame konecne, po cca 3tydnech vecneho odkladani, psat.
Test se da. Vetsine otazek rozumim (!!), odpovidam sec mi sily staci, odevzdavam prvni (se zvidavymi pohledy mych spoluzaku, kteri se tvari, jak kdyby slo o statnicove otazky) a prcham. Rozlucka s Nurii-slecnou z Barcelony, ktera v Iquitosu vegetila 6tydnu, jako dobrovolnice v Belenu. S detickama, sexualni vychova a podobne. Velka vecere, spousta jidla (fotky FB/rajce), vyborne a taky spousta lidi, ktere vidim poprve a naposled v mem zivote-jeji spolupracovnici z neziskovky a jeden hosan s nami dokonce slavi sve narozeniny (uprimne nevim, jestli bych chtela takovou oslavu, kde je vic nez polovina lidi ABSOLUTNE neznamych). Darky pro Nurii, my dali ubrus s ayahuasca (zdejsi halucinogen, za kterym tu jezdi gringos), obraz od Paula-uzasny a spoustu jinych. Nuria je ocividne dojata... NEuveritelne, jak zdejsim lidem, za tak (pro me) kratkou dobu prirostla k srdci.... Proste je to tu jine, lide jsou otevreni, srdecni....
Nakonec koncime v nasem oblibenem Nikorovi, zdejsim baru na kulech, ktery v obdobi destu vpodstate plave na vode:). Snad se mi to podari videt, zatim vody maaaaloooo....
Jsem mrtva, kolem 4.mam totalni krizi, nejradej bych sla spat, nakonec se ale premuzu a stoji to za to!! Vychod slunce na Amazonii je neuveritelnym zazitkem a to NEUVERITELNE prchavym! Slunicko je na obzoru do min uty, nikdy jsem nad tim nepremyslela, ale v prime konfrontaci mi to pripada skoro jako zazrak:). I kdyz ma sve fyzikalni opodstatneni, zajiste!!
Po 6.padam unavou do postele, spim, dlouho.....